Poslední dobou je toho na mě opravdu hodně.
Přátelé, falešná obvinění, láska, skončení na ulici a pár věcí by se ještě našlo.
Přestávám se radovat ze života, usmívat se.
Každým dnem je vše horší a já stále hledám možnosti jak z toho ven.
Nesnáším svůj život a nedokáži ho zatím změnit.
Problémy řešit řezáním a různým sebepoškozováním.
Díky tomu jsem pro ostatní jen cvok, který je mimo.
Dnes mi opět není dobře, ale místo žiletky jsem se rozhodla projít městem.
Oblékám se, pohladím psa a dám mu dobrůtku.
Vycházím ze dveří, zamykám a mířím k venkovním dveřím.
Po otevření zjistím, že je už tma a cesta je osvětlená.
Světla září oranžovou barvou.
Procházím nyní opuštěnými ulicemi města.
Krom pouličních lamp mi cestu ozařuje nádherný úplněk.
Je tu takový krásný klid bez lidí.
Zastavím se u naší rozhledny.
Je otevřena, naštěstí jí zavírají až v devět a je osm.
Vstupuji na první schody a dávám se na výšlap až na vrchol rozhledny.
Konečně stojím na kamenném balkónu, je tu krásný výhled.
Je to hodně vysoko a vítr čechrá mé vlasy.
Je to zvláštní, ale jak tady tak stojím, cítím po prvé v živote volnost, je to krásný pocit.
Sedám si na zábranu balónu, přemýšlím o svém životě.
Nikomu na mě nezáleží, kamarádi mě nesnáší, ségra mně má za cvoka a mamku nemám.
Začínám mít špatné myšlenky, které se naplňují.
Můj konec je tu a já padám dolů z rozhledny.
Žádné komentáře:
Okomentovat